V habsburské monarchii byly pravidelné dělostřelecké jednotky vytvořeny ve 2. polovině 17. století, kdy docházelo k unifikaci dělostřelecké výzbroje v souvislosti s poznatky z válek s Turky. Úkolem polního dělostřelectva bylo podporovat útok řadové a lehké pěchoty, mířenou palbou rozvracet nastupující nepřátelská uskupení, případně postřelovat přístupové komunikace protivníka.
V roce 1866 disponovala rakouská armáda polním dělostřelectvem tvořeným 12 dělostřeleckými pluky označenými čísly 1-12 se 133 bateriemi. Jednotlivé pluky nesly obdobně jako u řadové pěchoty název čestného majitele. Každý dělostřelecký pluk se zpravidla dělil na 11 baterií, z to bylo 6 čtyřliberních pěších baterií, 2 čtyřliberní jízdní baterie, 2 osmiliberní pěší baterie a 1 baterie raketová. Každý pluk dále disponoval jednou parkovou a jednou náhradní setninou. Válečný stav baterie čítal 4 důstojníky a 180 mužů. Raketová baterie měla 3 důstojníky a 120 mužů.
K Severní armádě bylo přiděleno 92 baterií začleněných do jednotlivých pěších a jízdních brigád a armádních sborů. Z tohoto počtu tvořilo 16 baterií armádní dělostřeleckou zálohu. Jižní armáda měla k dispozici 28 baterií, v severních pevnostech bylo deponováno 5 baterií, jedna se nacházela v pevnosti v Itálii, 4 v Istrii a brigádě generálmajora Hahna v Německu byly přiděleny 2 baterie. Mimo stávajícího stavu bylo na konci června 1866 nařízeno vytvořit dalších 12 osmiliberních a 4 čtyřliberní baterie určené pro Severní a Jižní armádu.
Kabátce rakouských dělostřelců v roce 1866 měly tmavohnědou barvu, egalizační vyložení bylo červené a knoflíky žluté s emblémem zkřížené dělové hlavně a tyčové rakety se třemi dělovými koulemi. Kalhoty byly v barvě modré se širokým červeným lampasem. Od ostatních druhů vojsk se dělostřelci lišili také černou plstěnou čákou s řetízkem a císařským orlem s číslem pluku, ze kterého vycházel svazek černých koňských žíní. V přední horní části čáka byla umístěna typická rakouská rozeta s iniciálami císaře Františka Josefa I. Řemení bylo bílé a sestávalo pouze ze závěsníku na tesák. V polních podmínkách měli dělostřelci plátěný chlebník a nezbytný šedý kabát.
Osobní výzbroj mužstva dělostřelců sestávala pouze z dělostřeleckého tesáku vz. 1862. Poddůstojníci a důstojníci byli vyzbrojeni lehkou jezdeckou šavlí vz. 1861 a pistolí vz. 1859. Všechny dělostřelecké pluky byly vybaveny čtyř- a osmiliberními polními děly systému Lenk vz. 1863 nabíjenými zepředu. Hlavně se šesti, respektive osmi pravotočivými rýhami byly odlity z děloviny (bronzu) a měly ráži 8, resp. 10,5 cm. Náboje pro tato děla je možné rozdělit na granáty a zápalné granáty s mechanickým zapalovačem, šrapnely s časovým zapalovačem a kartáče pro postřelování pěchoty a jezdectva na krátkou vzdálenost. Účinnost obou druhů granátů byla v závislosti na typu děla a způsobu palby v rozmezí 400 - 5000 kroků, šrapnely byly používány do vzdálenosti 2000 kroků a účinnost kartáčů nepřesahovala 500 kroků. Čtyřliberní dělo mělo dotaci 156 nábojů a dalších 933 nábojů v muničních parcích vyšších velitelských stupňů. Osmiliberní děla disponovala 128 náboji, 768 nábojů bylo uloženo v muničních parcích a kolonách.
Raketové baterie byly vybaveny čtyřliberními vystřelovanými a šestiliberními vrhanými raketami, kartáči, zápalnými a osvětlovacími raketami. Jejich dostřel byl do 2000 resp. 1500 kroků a účinnost kartáčů do 300 kroků. Zápalné rakety a ohňové koule měly účinnost do 1000 kroků. Přesnost těchto zbraní však byla malá, a proto bylo i jejich použití ve válce řídké.